Pozdrav od Josefa

23. prosince 2011 v 16:38 | Tomáš
* účasník pravidelných novoročních výběhů Second Wind RRC je tu se svou sondou do světa keňských běžeckých elit; přesněji je to o natáčení v training campu nedaleko Nairobi s teamem, kde rostl a k němuž stále patří i držitel světového rekordu na 42195 m Patrick Makau...

to be continued... (na vašich monitorech 2012)
 


BBB: Babice s Billem Bowermanem

19. září 2011 v 0:59 | Tomáš
První Babický trail se pro mě stal jednoznačně jednou ze zásadních událostí mého závodění. Takovou, kterou bych nejspíš přirovnal k mým prvním závodům vůbec, k mým prvním Běchovicím, k mému druhému a zatím nejrychlejšímu maratonu...
Kdybych si měl úplně poctivě odpovědět na to, jak se to semlelo, musel bych zatáhnout hodně velký oblouk. Tak se spokojím jen se samotnou přípravou na závod. Přesněji s posledním večerem před dnem B.
Řek bych, že většina lidí, co výřili tak nebo onak kolem Babic, se taky snažila pochytat aspoň něco z Fokusu o běhání od Honzy Dufka na ČT24. A dodávám, že a dobře udělali.
Já měl předpremiéru už za sebou, tak jsem si mohl po letech opět dopřát podívanou na Without Limits. Před první cestou do Babic jsem to bral jako povinnost - jako součást trénikové přípravy; nakonec aspoň něco, když už chybí všechny ty intervaly a kopce:)
A dobře jsem udělal: To, co jsem si nakonec nesl do peřin, byla slova Billa Bowermana z posledního rozloučení s Prefontainem: "...he finally got it through my head that the real purpose of running isn't to win a race. It's to test the limits of the human heart..."
Tak jo, ráno jsme z těch peřin vyskočili prohnali se průmyslovým předměstím Prahy, vymetli okoralý asfalt silnice za jejími humny... a přesně tohle velké srdce a odvahu jsme v Babicích potkali.
I s vlídným zacházením, dětským koutkem, skvělou trasou, vynikající muzikou, obrovským fanděním, s Výborem dobré vůle, s pořádnými výkony, se skvělým cateringem i s osobními rekordy...
To je to, co zas a znovu řeším - jaký to dává smysl a tady to přesně zapadlo jedno do druhého.
Kdo nevěří, ať tam běží.
Babice už za rok ve vašich závodních kalendářích...
Godspeed!

Jak jsem začal pokračuje

15. září 2011 v 20:42 | Tomáš
Další ze série o tom, ´Jak jsem začal...´ pro RunFree je na světě. Kdo má dost času - nejen na to, aby mohl běhat, ale i na to, aby o běhání mohl číst, může právě teď a právě tady ochutnat:

...Každý si tím prošel. Tedy každý, kdo začal s běháním tak nějak z nutnosti a z prostředka, třeba na prahu krize středního věku, po vážnějším psychickém nebo fyzickém propadu, nebo jen, že se nevešel do dvakrát přešitého saka. Zkrátka každý, kdo měl co do činění s tím dotěrným pocitem "něco by se mělo změnit", ví jak obrovský je to skok.

Je to něco jako vylézt z vlhkého sklepa doprostřed voňavého letního dne. Chvíli to ještě bolí, oči přivykají prudkému světlu a z vlasů musí vyvanout plesnivý puch, pak to ale přijde.

Zázračná proměna na křídovém papíře dámského časopisu: Dříve a nyní. Před a po. Ba co hůř, vykřičený titulek strakatého bulváru jakoby hlásal: Jak je to možné?! Neuvěřitelné!...

(díky za vlídnou pozornost a jestli jsem vás neumořil, pokračování hledjete na runFREE - feelFREE to click:)

Noční cirkus stál za to

12. září 2011 v 16:08 | Tomáš

Jeden z nejpříjemnějších závodů, zážitků a počinů v krátké historii Second Wind Road Runners. Klub ještě nikdy neobsadil jediný podnik tolika borci (celkem 3 :-) v tolika kategoriích (ženy a veteráni tedy 2 :-). A ještě nikdy nebyl tak úspěšný a to přesto nebo právě proto, že obsadil místa na dolním konci tabulky Velké ceny minerálky Mattoni.
Důvod? Second Wind RRC spojil své síly s Elpida o.p.s s organizací, která se stará o ty, o které se skroro nikdo jiný nestará, o seniory. A pak - a to v neposlední řadě, jsou to skvělý lidi a statečný běžci - skoro jako Pavel Nedvěd!
A tady jsou zlomové momenty jedné z klíčových událostí podzimu, do jejího štítu jsme si sami vepsali: Bojovat, dokončit, dokončit na pohodu a pořádně propálit Elpidu (!):


WARM UP Kecičky, srandičky ve startovním koridoru sektor D. Vy víte kde (ano, na konci)
CHEER Většinou se to dělá v basketu nebo házený; snažíme se přijít s něčím novým
FIGHT Bok po boku s dětma vlastníma i cizíma. Důležitý je, držet krok a být vidět...
FINISH ... a smát se, protože koberec se blíííížíííí
PRIZE Dobrý pocit srdeční krajině je nad zlato

Tak takhle ne! Takhle se to nedá dělat!

8. září 2011 v 16:55 | Tomáš
Ten, kdo mě líp zná, ví že tohle říkám často a skoro vždycky z legrace. Tentokrát to ale myslím vážně.
Aktuální cílová fotografie budiž mě i zbytku světa, který se o to stará, výmluvným varováním. To není letmý stín na tváři vyčerpaného borce, to je zadržovaná exploze vzteku.
Jinou fotku, fotku Tobyho Tansera, běžce, vizionáře a trenéra New York Road Runners mám v kanceláři na nástěnce na čestném místě. Proč? I proto, že jednou řekl věc, na níž se celá čtyři léta běhání snažím fixovat : "Jediné na čem v cíli záleží je to, jak jste šťastní".
Toby nemluví ani o pozici ve startovním poli ani o výsledném čase. Naprosto záměrně. Mluví ale o ambicích a představách a o tom, že je potřeba brát věci tak, jak přicházejí.
Tentokrát jsem to trestuhodně opomenul, ale tenhle pohled do zrcadla a následná lekce je na běhání jedna z nejcennějších věcí vůbec.

Dnes jsem si zul boty

6. září 2011 v 22:05 | Tomáš
Jo je to tak. A pocit, který jsem u toho měl, a nebyl to pocit ledajaký, jsem po čtyřech letech náruživého běhání nečekal, zapomněl a možná i někde někdy zatratil. Čistá a nefalšovaná radost z toho, že tělo a vesmír mají hluboko zasutou a přirozenou logiku, k níž se může designér i té nejlepší boty jen přiblížit.
Jak se to stalo? No jako v pohádce (vím, co si myslíte - kape z toho patos) Já ale nemyslím pohádku jako pohádku, ale pohádku O kloboučku s pérkem sojčím. Za klobouček dosaďte to mrazení, které se vámi prožene jako čerstvý raní vzduch; někdo by taky řek runner´s high. Ten klobouček zůstal viset někde cestou a v tom, že se našel, hrál důležitou roli Honza - tahle pasáž je klíčová:

A tady to pak chce další upřesnění - náš Honza není Honza ale Honza aka HD\ a toto jsou jeho slova. A tím náš příběh dostává už poměrně ucelené kontury. Trvalo to sice pomerně dlouho, ale boty byly dole. Co bude dál, se uvidí, ale těším se na to.

Síla dravá ale pravá

5. září 2011 v 15:50 | Tomáš

Je to emocionální, ale takový to prostě bylo; taky jsem něco z atmosféry NRP osobně okusil a tahle podívaná je autentická. Co si o tom myslím, asi víte (kdo ne, viz předchozí post). Odvrácená strana běhání ve dvou minutách:


Miluju běhání, nenávidím Nike

3. září 2011 v 22:35 | Tomáš
Tohle datum (3. 9.) se do osobní běžecké historie autora zapisuje zcela zásadním způsobem.
Je to den, kdy jsem absolvoval desetikilometrové pražské Sensation White by the Nike (oficíálně Nike Run Prague) a musím říct, že po té už nic nebude jako dřív. Prosté konstatování, že to byl nejhorší závod, co jsem kdy dal, asi nestačí. Zkusím to pojmou stručně: Jak jsem starej, tak jsem blbej. Mnohem mladší a mnohem chytřejší lidí - moje žena například, dááávno dopředu říkali ´děláš vešák na reklamu a ještě za to platíš?´)
Bral jsem to s blahosklonnou rezervou. Mám přece už něco za sebou :) Přeci neminu tuhle hezkou trasu centrem města a ta trocha marketingu nikoho nezabije... Postupně jsem ale střízlivěl. Třeba když pořadatel stanovil povinnost nastoupit v jím vyrobeném dresu? Původně jsem se chystal, že si z toho sexy trika natavený igelitový číslo vystřihnu; proč běhat s gumovým potiskem vpředu i vzadu, pak jsem se ale zachladil - ´ne_hro_ť to vole´.
Škoda, že jsem to neudělal.
Ve 30C (podle předpovědi jsme to všichni věděli týdne dopředu) bylo na trati víc DJs (asi čtyři nebo pět produkcí?) než vody. A ta voda byla jen na jedný straně trati. Jasně na 10K toho jeden moc nevypije, ale kelímek dva za krk potěší. Možný důsledek na sebe nedal čekat - tři kiláky před cílem jsem míjel první kolaps, další následovaly a v cílové rovině se skoro přede mnou postupně sesuli hned tři lidi.
Když jsem si po dvaceti minutách klečení u borce na asfaltu, chtěl opláchnout triko, který jsem mu dával pod hlavu (just do it, just to be white again!) a taky odřený kolena, vodou kterou přinesla pořadatelka (she was sooo white), tak mi řekli, že voda je jen pro raněné: nějak jsem neměl na to vysvětlovat, těm troglodytům, že člověk na prahu komatu asi pít nemůže a ani nesmí...
V tu chvíli jsem udělal druhou chybu v tomto závodě - první byla, že jsem vůbec nastoupil, a natáhl jsem to až do cíle (asi abych spálil explodující adrenalin). Možná jsem měl utrhnout hned z boty čip a jít rovnou domů. Do cíle jsem ale asi dorazit musel a to nejspíš proto, že že tam stály dvě sanitky. Na jednu z nich nějakých 200 metrů za mými zády čekal můj padlý hrdina tohoto klání.
Když jsem se v tu chvíli nadechoval k další slečně v bílém dostal jsem pokyn - postupte si dozadu, ano?!
Snad to dobře dopadlo. Modlím se za to. Chlapík už slušně byť těžce dýchal a byli s ním i lidi, kteří na rozdíl ode mě a od té první slečny bílém věděli poměrně přesně, co mají dělat.
Moralita této historky (nebo hysterky?) - například to, že závody by prostě měli pořádat lidi, co o běhání něco vědí. A my (já) co o běhání něco málo tušíme, bychom neměli na závody, které pořádá oddělení propagace nadnárodních oděvních a obuvnických firem, vůbec chodit.
A k tomu nic není jako dřív a tedy k pointě. Prozřetelnost si někde uvnitř mé hlavy proklesitila cestu k osvícení, že běhat se má jinak - volně a svobodně (pro další reference např. runfree.cz) a nikoli tak, jak to naplánují lidi v klimatizovaných kancelářích. Nic proti nim, ale do běhání by nám kecat neměli. Takže i ke starému hlupci se přesně podle rčení ´moudrému napověz...´ dostalo, co jeho jest.
Pozor, myslím, že v šestitisícovém běloskvoucím startovním poli bylo asi hodně hodně štastných lidí. Pro někohoto to byla možná učiněná senzace. Ze srdce mu to přeju; já jdu ale jinam. Už žádný firemní megazávod a nálepky. Don´t Do It - Never More Nike.

Tradice nepřerušena

30. srpna 2011 v 11:03 | Tomáš
Malá připomínka velkého běhu a taky pozdrav pro Pavla, který se teď prohání po Moskvě a nějaký čas ještě bude. Godspeed!

Jubilejní druhý ročník je za dveřmi

4. srpna 2011 v 11:56
Po dlouhém vyjednávání se podařilo stanovit konečný termín Druhého jubilejního memoriálu Kautského-Zavadila-Pazderky. Pozornější čtenář jistě zaznamenal, že se název dnes už jubilejní akce rozrostl o další jméno významné osobnosti. Budiž řečeno, že se organizační a pořadatelský výbor k tomuto kroku rozhodl na základě vlastní žádosti jednoho z borců, který svou účast v závodě podmínil právě rošířením názvu. A budiž řečeno i to, že jeho účast je stále velkou neznámou a nezávislí pozorovatelé se shodují na tom, že s pravděpodobností hraničící s jistotou asi neproběhne (cílem).

Tolik tedy kecy v kleci a teď to podstatné:
- startujeme ze Žižkova náměstí a běží se po jubilejní trase jako v přechozím ročníku (viz přiložený plakátek)
- startujeme v novém mnohem hezčím čase 9:10 dopo
- sečtěno a podtrženo: 7. 8. 9:10


Kam dál